Bez tanečníků z Pardubic by to v Brně nešlo.

V brněnské formaci jsem začal tančit před dvěma lety. Odešel jsem studovat do Brna, rozpadl jsem se se svou taneční partnerkou a nemohl jsem už trénovat v Pardubicích. Můj trenér z CTS, Maty Janák, mi nabídl, jestli nechci tančit ve standardní formaci, kterou v Brně vede, tak jsem to zkusil. Přišlo mi to jako super varianta, jak se v tancování udržet. Není to tak časově náročné – například nemusím řešit soutěže každý víkend.

Už nějakou dobu jsem o formaci v Brně uvažoval, ale dostal jsem se k tomu až na začátku roku 2024, když jsem dočasně ukončil své párové tancování. Zkušenost s formací jsem měl z Hlinska a ze Žďáru nad Sázavou, kde se tančila i latinská formace. Mám na tom rád hlavně týmovost – jsem zodpovědný za celý tým, ne jen za sebe a svou partnerku.

Musím se krotit nebo někde naopak přidat. Nemohu tančit úplně přirozeně - musím si hlídat obrazce, tvary a vypadat stejně jako ostatní. Hlavní je ale pro mne to sdílení. I když ze začátku jsem s tím měl celkem problém. Každý tanečník je trochu egocentrik a potřebuje pozornost. Je skvělé, když vyhraješ soutěž a všichni koukají jen na tebe. Teď si ale o dost víc užívám, že to mám s kým sdílet. Ať už se daří nebo nedaří, pořád mám oporu v ostatních z formace.

Ranní prostorová zkouška mě moc neuklidňovala. Byla tam spousta nepřesností, neměl jsem z toho dobrý pocit. V prvním kole to taky nebylo úplně ono, ale oproti prostorovce to byl obrovský posun. V semifinále jsme podle mého názoru zajeli nejlepší pokus za celé dva roky, co Piano tančíme, a začal jsem věřit, že finále vyjde.

Já byl celkem vyklidněný díky tomu, že se jelo více kol. Na MČR jsem byl hodně nervózní, protože jsem věděl, že máme jen jeden pokus. Tohle jsem neměl rád ani při normálním párovém tancování. Tady jsme mohli první kolo vzít jako takový roztanc, protože nikdo nevypadával. Takže šlo o to nását atmosféru, zahřát se, seznámit se s prostředím. To mi dodalo klid. A pak i do semi a do  finále jsem nastupoval s tím, že nás čeká ještě jedno kolo, že budeme mít ještě jeden pokus, i když to v případě finále nebyla pravda. Cítil jsem se uvolněnější.

V den soutěže jsem byl už docela odevzdaný, popravdě jsem si nemyslel, že máme na finále. Prostorovka nebyla moc dobrá, předkolo taky ne. Pak jsme se ale dokázali dostatečně namotivovat a v semifinále jsme do toho dali všechno. Když nás ohlásili jako postupující, byla to pro mě taková emocionální nálož, že jsem šel chvíli brečet na balkon.