Zažít Blackpool. O nejslavnější taneční soutěži vypráví naše Pro-Am tanečnice.

Opravdu jen málo kdo z českých tanečníků může říct, že si zatančil na nejslavnější taneční soutěži světa – v anglickém Blackpoolu. Od letošního května se k nim však řadí i naše dvě Pro-Am tanečnice – Petra Kašparová a Kateřina Čermáková. Se svým profesionálním tanečním partnerem Matějem Janákem soutěžily v latině i ve standardu a v mezinárodní konkurenci si vytančily medailová umístění. O výsledky jim ale nešlo, důležitější pro ně bylo „zažít Blackpool“. O své dojmy se s námi s humorem sobě vlastním podělily. Autorkou následujícího článku je právě Petra.

Co je to Blackpool?

Do svých 45 let jsem o Blackpoolu nevěděla vůbec nic. Teprve když můj taneční partner Maty na lekcích opakovaně mluvil o tom, že „tohle by se na Blackpoolu stát nemohlo“, nebo naopak, že „tohle je jenom na Blackpoolu“, začala jsem se zajímat. A zjistila jsem, že v Blackpoolu se koná největší taneční festival a snem každého tanečníka je, si tam zatancovat. „A co Pro-Am, nemají?“, ptám se já. „O tom pochybuji, to je BLACKPOOL…“. Tak na tohle já nehraju. Vezmu do ruky telefon a začnu hledat. A vzápětí Matymu oznamuji, že se v rámci tanečního festivalu SAMOZŘEJMĚ koná i ProAm. ,,Tak co, pojedeme?“

Trochu se to komplikuje...

Necelý týden a půl před odjezdem se cítím opravdu špatně. V práci v nemocnici je toho pořád moc, přes víkend jsem si neodpočinula a stresy, jakkoliv si myslím, že si je nepřipouštím, začínají doléhat. Jsem vyčerpaná. Odříkám lekce. Změny v harmonogramu nám navíc znemožňují tančit latinu – v den soutěže již odjíždíme. Velká část mých starostí však odpadá díky Nickovi, skvělému organizátorovi soutěže, který nám nabídl náhradní varianty a jako bonus i vrácení části startovného. Jako poděkování mu proto vezu symbol Pardubic – zdobený perník. Ano, opravdu jsem ochotná s ním absolvovat dlouhou cestu.

S přibližujícím se odjezdem začínají vyplouvat na povrch okolnosti, kterým předtím nebyl přikládán význam. Například, že Londýn, kam máme letenky, je od Blackpoolu vzdálen 3 hodiny jízdy vlakem a Heathrow je od nádraží ještě další hodinu. Prostě kombinace mojí zeměpisné ignorace a nedostatek času vedly k tomu, že jsem podle všeho usoudila, že v Anglii mají jen jedno letiště a Blackpool je od Heathrow vzdálený asi jako Vinohrady od Ruzyně. Na cestu tedy musíme počítat jeden celý den. V letadle se nás letuška Mary ptá, kam že to cestujeme? A když uslyší, že do Blackpoolu, vystřelí jí obočí až k vlasům. Blackpool? Tam se musí něco konat?! Přelož: Co se v té díře děje, že tam lidé přilétají až z ciziny?

Den před soutěží: Nejvyšší čas změnit sestavy

Na jednom parketu s legendami

Každá tanečnice ví, kolik příprav obnáší soutěžní vizáž. A tak náš den začíná už v 6:30, kdy nás Káťa přijde nalíčit. Atmosféra v sále je o dost lepší než včera. Postupně přibývá amatérů. Samozřejmě víc žen, ale zastoupeni jsou tu i muži. I publika dost přibylo. Jak nám vysvětluje Maty, přišli se podívat na Gozzoliho.

V open kategoriích jedeme neomezené sestavy ve waltzu a slowfoxu, v tangu a quickstepu sestavy omezené. Samozřejmě dojde na Matyho slova, že neomezené sestavy je třeba řádně nacvičit, aby je člověk zvládnul. Mně trénink chybí a místní porotu (složenou převážně z mistrů světa) neošálím. Maty se sice snaží, ale myslím, že nejvíc vyčerpávající je pro něj snaha nezabít mě rovnou na parketu, když motám, co se dá. Nakonec se naším největším úspěchem celého Blackpoolu stanou dva kříže a umístění 14/15 v tangu. Pro mě je to zároveň jedna z nejvíc pozitivních zpráv celé soutěže. Že dobře zvládnutý basic je základ a skutečný profesionál ho pozná. Ta druhá je, do kolika let se na Blackpoolu vypisují soutěžní kategorie.

Když čekáme na vyhlášení, všimnu si, že v šatně sedí Gozzoli jen kousek od nás. Když k Mirkovi přijdu, úplně automaticky mě vezme kolem ramen a jeho kolega nás několikrát vyfotí. Kromě fotky s Gozzolim si tak z Blackpoolu odvážím i další zásadní zjištění, totiž, že dělat profesionálního tanečního partnera v Pro-Am, je ve světě normální. Nejen ve standardu, ale i později v latině, Maty s Káťou poznávají tanečníky, kteří jsou ve svých vlastních žebříčcích opravdu hodně vysoko. Ale tady se stávají pozadím a pracují pro své amatérské partnery…

Latina: Budeme se hnědit

Můj děda byl podplukovník. Jednou jsem se ptala, jak se projevovalo, že byl tak vysoká šarže. Jak velel, jestli rozkazoval. A moje mamina se tehdy zamyslela a řekla: „On jim nerozkazoval. On jim jenom oznamoval, co se bude dít“…
Otázka na „hnědění“ byla až dosud na místních Pro-Am soutěžích takovým folklorem. „Budeš se hnědit?“ „Néééé, vždyť je to jen na pár minut“. Ale tohle je Blackpool. A velícím latinářským důstojníkem je tu Káťa. Ta nerozkazuje, jen oznamuje, co se bude dít: Budu se hnědit. Káťa začíná Katce upravovat účes a makeup a já si na sebe z tubičky takového jakože tmavého hustého čehosi kydnu první dávku. Na mém pravém stehně se udělá ošklivý hnědý flek. Co? Zděsím se, co s tím mám dělat? Panikařím. Myslím, že kdyby tu byl Maty, slitoval by se a hnědění by mi odpustil. Ale Káťa na mě jen mrkne a pevně mi pokyne: „Začni, já to pak dodělám“. A než se naděju, Káťa zkušenými pohyby do každého milimetru mojí kůže, poctivě zapracovává nejméně tři vrstvy hnědidla. Katka, která má šaty s dlouhým rukávem, takže oproti mně si bude hnědit pouze zlomek svého povrchu, mě povzbuzuje: „Ale na fotkách to bude vypadat krásně!“. Mantru „na fotkách to bude vypadat krásně“ si v následujících okamžicích, hodinách a dnech budu opakovat ještě mnohokrát. Když do mě Káťa zapracuje hnědidlo, přijde na poslední vrstvu, kterou je bronzer – zlatý pudr, díky němuž se náš pokoj i zavazadla budou už navždy nádherně třpytit. Od této chvíle se nesmím ničeho dotýkat. Je mi sice dovoleno cosi si obléknout, ale ve chvíli, kdy v šatně ze sebe oblečení sundám, Káťa okamžitě přiskočí a zasype mě další záplavou zlatého prachu.

Poslední soutěžní den - Championship

Náš druhý soutěžní den začíná až večer. Po snídani tedy vyrážíme do města koupit drobnosti domů a především účinné čistidlo (zhruba na úrovni louhu) na naši koupelnu. Hnědidlo jí totiž dost poznamenalo. Stavíme se ještě obhlídnout oficiální fotky. Fotografů se kolem parketu motá hned několik. Jejich spouště cvakají takřka neustále. I když v propozicích soutěže bylo lehce vydírajícím způsobem řečeno, že bez zaplacení si oficiálního fotografa nemůžou jakékoliv fotografie zaručit, ve skutečnosti je fotek dost. Samozřejmě za tučný peníz, ale když už jsem se hnědila… A je fakt, že na fotkách to opravdu vypadá krásně.
Večer nás čeká naše třetí a pro tentokrát poslední soutěž – standardní kategorie, které tady říkají Championship. Stejně jako včera hraje večer živá hudba - další fenomén Blackpoolu. Večerní atmosféra Winter Garden se všemi světly a živou hudbou, je opravdu magická. Právě tady člověk pochopí, proč je pro tanečníky Blackpool tak srdcová záležitost.
Po odtančení našich tanců máme takřka pět hodin do vyhlášení. Maty s Káťou byli přes den v dětském kasinu a chtějí nám ho ukázat. Jenže i tady záhy zavírají. Nakonec si tedy jdeme na chvíli odpočinout do našich pokojů. Ale dostáváme echo, že vyhlášení bude skoro o půl hodiny dřív. Takže po chvíli spěcháme zpátky do Winter Gardens. Stejně jako včera jsou i dnes naše výkony v Multi Dance oceněny nejen medailí, ale i květinami.

Ráno nás čeká už jen balení a potom cesta domů, kterou nám nečekaně zkomplikují British Airlines. Ale to už je próza všedního dne, která nepatří k tomu tanečnímu Blackpoolu. Blackpool je jen jeden a stejně jako mnozí před námi jsme jím byly zasaženy a víme, že se sem budeme chtít vrátit. Snad tedy zase za rok touto dobou.

Blackpool se musí zažít...